Phoenix - Terapie něhou 2.

K předchozímu článku o Terapii Něhou došlo do redakce několik dopisů, které obsahovaly zajímavé otázky. Tlumočili jsme je ing. Janu Havelkovi.

Vaším zájmem se cítím potěšen, i když se obávám, že takto se ze mě za chvíli stane teoretik. Ještě více bych se cítil potěšen přímým zájmem potenciálních klientek.

Zájem čtenářek už jste vzbudil. Několik jejich dotazů se týká dosavadních výsledků Terapie něhou. Jak jste úspěšný?

Terapii něhou nabízím teprve od začátku roku 2003, proto dosavadní výsledky nemohu prezentovat jako statisticky prokazatelné. Jedna klientka se po dvou sezeních odmlčela a už se neozvala, což bych považoval za krajní neúspěch. Asi 30 % klientek navrhlo ukončit terapii z vlastní iniciativy, protože neměly pocit dostatečného zisku. Můj pocit byl většinou podobný, takže na ukončení jsme se shodli. To považuji za částečný neúspěch. Převážná většina klientek zisk pociťuje, což považuji za podstatné povzbuzení. Od své historicky první klientky TŇ jsem dostal po skončení terapie písemnou zpětnou vazbu tak krásnou, že jsem se nějakou dobu ostýchal ji uveřejnit. Dovolím si z ní ocitovat:

... „Při prvním sezení mi chvíli trvalo, než jsem se byla schopna uvolnit natolik, abych vůbec pociťovala tu obrovskou něhu a laskavost hladících rukou. Naštěstí to netrvalo ani půl hodiny, a když jsem zjistila, že se mohu zcela a plna důvěry otevřít, učinila jsem tak... Později se dostavil pocit úplného otevření srdeční čakry, pocit, že miluji i prach, po kterém kráčím, že chci objímat celý vesmír a sjednotit se s ním, každý člověk mi byl bytostně blízký, jako bych to byla já sama. Tento pocit přetrval po všechna sezení, ještě se prohloubil a trvá stále.“ ... (em.praha@post.cz).

Několik klientek pociťovalo po posledním šestém sezení lítost, že terapie končí. V jednom případě jsme se dohodli na pokračování a po sedmém sezení klientka sama sdělila, že už další TŇ nepotřebuje.

Všechny ostatní klientky, tj. přesvědčivá většina, si TŇ příjemně užívají.

To vám musí lichotit, když klientka nechce končit.

Víte, ono je to dvousečné. Na jednu stranu jsem rád, když se klientka v TŇ cítí prokazatelně dobře, na druhou stranu nechci, aby výsledkem byla závislost klientky na TŇ, nebo – ještě hůře – na mé osobě. Proto takováto přání na prodloužení terapie pokaždé zkoumám dost pečlivě.

Hodnotíte úspěch TŇ jenom podle subjektivního vyjádření klientek, nebo máte k dispozici i nějaká objektivnější data?

Jako měřím-li přírůstek objemu paliva v citových nádržích klientek nějakým kalibrovaným odměrným válcem? (smích) Snažím se o to. S klientkami si občas vizualizujeme měřák, který ukazuje, na kolik procent jsou jejich citové baterie nabité, protože nabíjení citových baterií je obvyklou náplní TŇ. I když takovýto „vizualizovaný mentální měřák“ bych u obchodní komory asi neobhájil, v procesu TŇ někdy funguje docela dobře. Pokud jede proces tak, jak má, měříme s klientkou nezávisle na sobě prakticky totožné hodnoty.

S jednou klientkou jsme nabíjeli její citové baterie postupně během několika sezení. Proces nabíjení je charakteristický určitým energetickým prouděním, které pociťujeme oba. Energie něhy vyšší při tom proudí skrze mne ke klientce. Někdy asi ve čtvrtém sezení se toto proudění nečekaně zastavilo a místo něj se v procesu rozhostil relaxovaný mír, čehož jsme si oba všimli a spolu jsme novou situaci ohledávali. Teprve po chvíli jsem na mentálním měřáku zaznamenal 100 % a klientka mi to potvrdila. Několikatýdenní nabíjení přineslo stoprocentní úspěch. Třeba právě takto mohou vypadat nádherné prožitky v TŇ.

I když si nemohu odpustit skeptický přípodotek – i toto může být jenom iluze, momentální euforie, bez prokazatelného trvalého terapeutického efektu.

Teď jste k sobě tvrdý.

To je možná někdy třeba. Skepse může sloužit jako kýl, který pomáhá udržovat stabilitu naší mořeplavné duše i při nejrůznějších poryvech všelijakých euforií a depresí. Je smutný pohled na blouznivce, zakládajícího svůj domnělý úspěch pouze na obrazech své vlastní spirituálně zjitřené obrazotvornosti, kterou považuje za Pravdu samu. Takový člověk se pak bojí vystřízlivění, což je z mého pohledu dosti smutný stav duše. Velmi mi záleží na tom, aby se Terapie něhou udržela střízlivá.

Ještě se podělím o jeden „objektivnější údaj“. Půl roku po skončení terapie jsem se opět setkal se svou první klientkou, která od té doby nepřehlédnutelně zkrásněla, zhubla a žensky se rozzářila. Když jsem jí to potěšeně zrcadlil, odpověděla, že tento proces obnovy u ní jednoznačně nastartovala absolvovaná Terapie něhou.

Ale třeba mi chtěla jenom zalichotit...

Proč o této klientce nehovoříte jménem?

O žádné klientce nehovořím jménem. Výjimku jsme udělali v té nepovedené televizní reportáži, kde se objevila dvě skutečná jména. I když k tomu došlo s výslovným souhlasem klientek, doteď z toho nemám dobrý pocit. Něco takového už nebudu nikdy opakovat. Terapie něhou bude navždy zcela diskrétní záležitostí, čili soukromí klientek budu stoprocentně chránit.

Ovšem tady může vzniknout podezření, že si své spokojené klientky vymýšlím. Proto jsem pro případný kontakt čtenářů s touto první klientkou připravil jednosměrnou e-mailovou „mrtvou schránku“ em.praha@post.cz, na kterou mohou vážní zájemci psát své dotazy. Schránka dotazy pouze přesměruje k této paní do jejího privátního e-mailu. Dohodli jsme se, že na slušné a zdvořilé dotazy bude odpovídat už sama za sebe, tj. neanonymně.

Mimopražská čtenářka se ptá, je-li možné absolvovat Terapii něhou i „přespolně“, čili nepravidelně.

Ano, několik současných mimopražských klientek se přijde nechat pohladit čas od času, při příležitosti jejich občasných návštěv v Praze. Pokaždé jsou to hezká setkání, těšíme se na sebe.

Píšete o sobě, že jste byl žákem Eduarda Tomáše.

To není úplně přesné, protože pan Tomáš často výslovně opakoval, že v tradičním slova smyslu jeho žáky nejsme. Jenže já ho stejně považoval za svého učitele celých těch patnáct let, co jsem za ním jezdil na chatu do Jílového.

Proč jste nakonec odešel?

Ta otázka mě dodnes trochu bolí, ještě teď je mi to trochu líto. Odešel jsem poté, co jsem definitivně uznal, že Tomášova cesta je pro mě neschůdná. Víte, z pozdějších Tomášových knih a kazet to jeho učení vypadá skoro jako procházka cukrárnou – ve srovnání s tím, co nás učil v sedmdesátých letech.

Co vás učil tak neschůdného?

Likvidaci ega, ale opravdovou, proto to bylo tak neschůdné. Pan Tomáš často říkal: „Ego musí jít proti egu tak dlouho, až chcípne.“ Bral jsem tento cíl smrtelně vážně, ztotožnil jsem se s ním a opravdu jsem se snažil svoje vlastní ego utrápit k smrti. Což v praxi ovšem znamenalo, že jsem se snažil utrápit k smrti sám sebe, a po mnoha letech takového úsilí jsem se opravdu dostával do stavu k smrti utrápeného nešťastníka.

Co na tom bylo tak zlého? Mnozí duchovní lidé o sobě říkají, že už své ego odložili.

No comment.

Likvidace ega bolí. Obzvlášť šíleně bolí pokusy o likvidaci ega nezralého, zeleného a kyselého – přesně takového, jaké jsem tehdy měl i já. Když jde takovému nezralému egu o život, začne prosit o milost a zpívat tesknou píseň o své dosud nenaplněné touze po zralosti a sladkosti. Mně se přihodilo, že jsem nakonec tuto píseň touhy shledal více autentickou, více božskou, než lidmi vymyšlené duchovní nauky, které mě nabádaly, ať tomu zpěvnému egu definitivně zatnu tipec.

Nazval jsem si tehdy tuto píseň „legitimními požadavky ega“ a rázem tak pozbyl před ostatními Tomášovými žáky poslední zbytky své spirituální důvěryhodnosti.

O jakých nenaplněných touhách zpívá ego?

Je s podivem, jak málo jsou si někteří lidé vědomi základní písně svého života a kolik úsilí musejí vynakládat, aby ji mohli neslyšet i nadále. Podle mě každá bytost zpívá na své nejhlubší úrovni o touze po štěstí, po radosti, po světle, po lásce, po uplatnění, po přijetí, po vzestupu, po očištění, ale především po něze.
Je-li ego nezralé, zelené a kyselé, touží především uzrát, zčervenat a vysládnout. Tak, jako nezralé jablíčko potřebuje k zrání sluneční světlo, nezralé ego potřebuje něhu. Platí to pro malé děti, ale stejně tak to platí i pro dospělé.

Kde berete tu jistotu?

Po ovoci pozná se strom. Podívejte se, jak vypadají lidé, kteří rádi a dobře rozdávají – jak jsou uvnitř zralí a sladcí. Především to je kvalifikuje upřímně přát zralost a sladkost i svým bližním a něco pro ně dělat.

Vnitřní píseň každé bytosti ukazuje až ke Stvořiteli, který ji do nás při stvoření s láskou vložil. Je nekonečně původnější a sladší, než písně pozemských duchovních nauk, které jsou přinejlepším pouhých pár tisíc let starým produktem lidí. Je nádherné naslouchat písni své přirozenosti a vyciťovat skrze ni lásku našeho Stvořitele teď a tady, ve svém egu, uprostřed svého pozemského života.

Myslíte, že zralé a sladké ego jednou odpadne samo, jako zralé jablíčko?

Myslím si to, i když sám tak daleko nejsem, ani nikoho takového „s upadlým egem“ osobně neznám.

Takže Terapií něhou podporujete u vašich klientek jejich ego?

Bingo! Terapií něhou se snažím podporovat klientky na jejich přirozené cestě směrem k zralosti a sladkosti. Že je tento způsob harmonický, se přesvědčujeme při téměř každém sezení TŇ, kdy cítíme zřetelnou podporu Vesmíru – takovou, jakou jsem při žádné jiné své spirituální či terapeutické aktivitě nikdy před tím necítil.

Jiří Hrubý
9. 10. 2003