Vzestup o berlích
Když mi bylo mi pětadvacet, byla jsem šíleně zamilovaná do svého
muže. Udělala bych pro něj cokoli a věřila jsem, že je už to napořád. Byla jsem
krásná, mladá a úžasná. No to je ale v pětadvaceti snad každá.
Problémy začaly ve dvaceti sedmi. Pomalu a nenápadně mě
přestávaly poslouchat nohy. Spustil se tak šílený kolotoč vyšetření, zoufalství
i nadějí. Po třech letech jsem se dozvěděla konečnou diagnózu – mám roztroušenou
sklerózu, nevyléčitelnou nemoc s naprosto nepředvídatelným průběhem.
No to se stává, řekla jsem si, teď jen zjistit, jak s tím žít.
S odstupem času si myslím, že jsem to tehdy ještě celkem zvládala. Měla jsem
svou práci, záliby a hlavně rodinu. Chodila jsem o dvou francouzských holích
a pořád a snad ještě víc milovala svého manžela... přesto jsme se pomalu
odcizovali. Spoustu věcí jsem najednou nemohla dělat a on mi to vyčítal.
Připadala jsem si čím dál víc malá, neschopná, k ničemu.
Před dvěma lety mi manžel oznámil, že má milenku. Jako by
vybuchla bomba, která rozmetala na míle daleko všechno, čemu jsem do té doby
věřila. Ona milenka byla ještě k tomu moje kamarádka. No to je konec, řekla jsem
si, ale ve skutečnosti to byl teprve začátek.
Naprosto mě to zničilo. Nikdy bych nevěřila, že je možné se
cítit tak strašně! Pořád jsem plakala, nemohla jsem jíst ani spát ani nic dělat.
Pochopila jsem, že se z toho sama nedostanu. Našla jsem si číslo na linku důvěry
a dostala se do RIAPSU. Je to taková stanice první záchrany, aby člověk přežil
první chvíle po výbuchu. Moc mi tam pomohli abych se nezbláznila, byl to krásný
útěk před realitou, ale byl to opravdu teprve začátek...
------------------------------------------
Nechtěla jsem trvale polykat prášky na deprese a tak jsem
hledala na internetu nějakou alternativní léčbu. Je tam spousta možností, ale
mně padla do oka ta jedna. Už název byl zajímavý. Neváhala jsem a zavolala tam.
Terapie něhou, léčba něhou. Kdo mohl na něco takového přijít? Pan Havelka bydlel
daleko od mého bydliště a já už se přesunuji opravdu jen obtížně...
Radotín se mi napoprvé jevil jako hrozná díra, jedenáctipatrový
panelák, podzim, mlha, nevlídno, děsně depresivní nálada. Belhala jsem se tam
a měla pocit, že nejlepší by bylo vyjet nahoru do jedenáctého patra jen proto,
abych z něho mohla skočit. Ale to nakonec můžu udělat i pak, tak jsem to ještě
odložila.
Pan Havelka mě přivítal a uvedl do pokoje. Sedla jsem si
a rozhlédla se. Najednou mi bylo teplo, byl tam klid, krásně to tam vonělo a já
věděla, že jsem tam dobře.
Jezdila jsem pak k panu Havelkovi na terapii něhou asi půl roku.
Bylo to krásné dobrodružství. Začala jsem objevovat sama sebe, vážit si sama
sebe a mít se ráda. Postupně jsem pochopila co se vlastně stalo a proč. Ale
hlavně jsem začínala pomalu chápat jak se dá žít dál. Najednou se přede mnou
otvíraly dveře do nových tajemných komnat a já jen vcházela a objevovala
a těšila se z těch nových zázraků. Měla jsem pocit, že každou další návštěvou
jsem povyrostla aspoň o metr. Zase mě život začínal těšit. Už jsem neplakala
a všechna ta tíha ze mě padala a já mohla zase lítat. Změnil se vztah mezi mnou
a manželem. Stali se z nás vlastně kamarádi a začali jsme respektovat jeden
druhého. Máme teď každý svůj život a žijeme vedle sebe v pohodě.
------------------------------------------
Zrovna minulé pondělí to byl rok, co jsem u pana Havelky zazvonila
poprvé. Ani se mi nechce vzpomínat na všechnu tu hrůzu, kterou jsem
prožívala před tím. Cítila jsem se tak ponížená, zoufalá a vyřízená. Asi se to
všechno ale muselo stát, abych se znova postavila na vlastní nohy i když se při
tom opírám o berle. Můj život tenkrát a dnes se dá srovnávat jen těžko. Teď žiju
naplno a dokážu se radovat ze života. Na muže jsem nezanevřela, ten pravý může
klidně ještě přijít. Pan Havelka byl drahý, ale byly to nejlépe investované
peníze a nejlépe strávený čas v mém životě. Nelituji ani jediné minuty, ani
jediné koruny!
Trochu mě ale mrzí, že kolem sebe vidím tolik nešťastných lidí.
Málokteré manželství je opravdu spokojené. Málokdo dostává ale i dává svému
partnerovi to co by potřeboval. Pan Havelka je tím, kdo s tím může něco udělat.
Holky zoufalky, nebojte se nechat si pomoc! Stojí to za to. Je škoda protrápit
si život. Na světě je přece tak krásně!
Ála.
(aliceplundrova@seznam.cz,
19. 11. 2009)
PS. Pokud Vás můj příběh oslovil, směle se na mě obraťte.
Moc ráda se pokusím být platná zase někomu dalšímu :-).
|
