Má cesta k sobě
... začala pocitem naprosté prázdnoty a nenaplněnosti života.
Pocitem křečka v kolečku. Šílenou představou, že vstupuji do druhé poloviny
života – a pořád nic. Tlakem na hrudi a stále častěji se vtírající představou, že si
balím kufry a odcházím někam, kde budu moct volně dýchat. Touhou najít
spřízněnou duši. Touhou srovnat si to hlavně sama v sobě. Víc než čtyřicet let
se trápím a sama ani nevím proč. Co to ve mně sedí za příšeru a podsouvá mi
neustálý strach a pocit viny?
Můžou za to rodiče? Ve své vytíženosti a únavě z práce neměli čas a asi ani
sílu zabývat se „nicotnými“ starostmi své malé dcerky, natož aby řešili nějaké
city. Později mi vyčítali, že utíkám z domu a nepovídám si s nimi. Neuměla jsem
jim vysvětlit, že když se se mnou celé dětství nebavili, nemám potřebu se jim
teď začít svěřovat. Jenom jsem se stále utvrzovala v tom, že jsem asi fakt
nějaká divná, špatná.
Může za to manžel? Vdala jsem se v touze založit si své vlastní hnízdo
a dělat to úplně jinak, než mí rodiče. Určitě znáte ty krásné naivní představy
o šťastné rodince a o dvou staroušcích, kteří se i po padesáti společných letech
vodí v parku za ruce… no, můžu jenom konstatovat, že zafungoval známý vzorec:
partnera si vybíráme podle vzoru svých rodičů.
Nebo si za to můžu sama, protože opravdu dělám všechno špatně? Časem jsem si
okolo sebe vytvořila bublinu, aby mě ten nepřátelský svět tak neničil. A ona
fungovala. Všechen okolní negativismus, všechna kritika a neporozumění se od ní
úspěšně odrážely. A tak šly roky a já někdy předloni s hrůzou zjistila, že stěny
té bubliny jsou nějaké tlusté a já v ní jsem úplně SAMA. Jenom dělám, co se má,
mám nevysvětlitelný pocit viny, začíná mi nějak divně nepravidelně tlouct
srdíčko (co chcete po seschlé švestce?) a nevím, co dál. Bojím se cokoliv řešit,
mám hrůzu z toho, že by se mělo něco změnit a přitom uvnitř úplně řvu po nějaké
změně. Ale MUSÍM něco udělat! Jinak se zblázním nebo umřu na infarkt. Trvá to už
moc dlouho.
A tak jsem každý večer prosila svého strážného anděla o pomoc. Přišla ve
formě touhy. Přesto, že jsem až dosud neměla ráda, když se mě někdo dotýkal,
nebylo mi příjemné, když mě třeba kamarádka při setkání objala, začala jsem
velmi toužit po pohlazení. Po dotyku. Po něze… Po něze? Ale vždyť já jsem loni
četla o jakési Terapii něhou. Podívám se… Zapínám počítač, zadávám „Terapie
něhou“… a přestávám dýchat! Panebože, to je přesně ono!!! Vždyť ty holky, které
tam o sobě píší, mají – v bleděmodrém – úplně stejné trable. Vůbec se
nerozmýšlím a píšu e-mail.
A co bylo dál? Dál už bylo jen bušící srdíčko, když se v mobilu ozvalo:
„Dobrý den, tady Havelka, můžete přijet pátého listopadu do Brna?“
----------------------------------------------------
Takže je 5. listopadu a já jedu…nevím, jak nervózní jsou sáňky v létě, ale kam
se na mě hrabou. Trolejbus zastavuje na zastávce a tam se na mě směje ON… Jsme
ve vypůjčeném bytě (ó, jaké dobrodružství!), relaxační hudba, čaj. A probíhá
klasická vyptávačka. Musíme oba zjistit, s kým že máme vlastně tu čest.
V příštích třech hodinách mluví hlavně on. Nedokážu se uvolnit, jsem zalezlá
ve své ochranné ulitě a mám vystrčená jen tykadla. Ale to, co říká, a hlavně JAK
to říká, do mě padá jako do studny. O tom, že není třeba hledat viníka, ale
přijmout daný stav, protože nejvíc bolí nepřijetí. O tom, že co zasejeme, to
taky sklidíme a i když je to zrovna teď pěknej fujtajbl, musíme ho přijmout
a přeměnit ho tím v úrodný humus, ze kterého vyroste něco lepšího. O tom, že za
vším je strach, že když budu sama sebou, nebudou mě mít rádi. „A mají? Nebo
s vámi jen manipulují a sypou vám do vašeho secího stroje SVOJE zrní?“
Ano, věřím mu každé slovo a cítím, jak moc je mi ten člověk blízký, jak mi
rozumí. Vůbec nepochybuji o tom, že se s jeho pomocí něco v mém životě změní.
Učím se RITUÁL PŘIJETÍ. Zůstávám sice pořád schovaná v ulitě, ale už se v ní tak
neklepu. Moje první terapie se chýlí ke konci a musím přiznat, že toho mám
docela dost.
----------------------------------------------------
Po těch třech hodinách jsem byla unavená a zvláštně smutná, že se nedostavují
ty euforické pocity, o kterých píšou klientky na internetu (a ani se mě nedotkl,
sakra, docela jsem se těšila!) Cestou k nádraží ve mně ale najednou něco brnklo,
taková velice příjemná strunka. Za chvíli to sice zmizelo, ale vrátilo se to ve
vlaku a domů přijel jiný člověk. Něco se ve mně probudilo a začalo nabírat na
síle. Odhodlání postavit se už konečně tomu živoření, té citové vyprahlosti –
vždyť už na to nebudu sama!
Člověk může mít doma stohy knih, hltat informace z internetu a stejně se nic
nezmění – vždycky to bude jen cosi, co napsal nějaký Pan Spisovatel. Ale když se
setká člověk vyprahlý po čtyřiceti letech strávených na poušti s člověkem, který
si už svůj džbán dokázal naplnit a s láskou se o svou vodu podělí – to je pecka!
Začala jsem se cítit svobodnější, můžu se volně nadechnout a jsem připravena
začít bránit svůj secí stroj.
Tyto příjemné pocity mohou svádět k zbrklému rozhodnutí dál v terapii
nepokračovat. Ráda bych zde potvrdila oprávněnost metodického pokynu pana
Havelky k předplacení si celé terapie předem. I když jsem určité změny ve svém
nitru zaznamenala hned po prvním sezení, ty staré vzorce chování a myšlení se
jen tak vzdát nechtěly. Během dalších tří týdnů mi emoce lítaly jak na houpačce:
z obrovských výšin do propastných hloubek, z euforie do deprese, strach se zase
vracel, takže pokračovat v terapii bylo opravdu nutné.
-----------------------------------------------------
Při našich dalších setkáních mi pan něhoterapeut pomohl začít léčit si šrámy
z dětství „Rituálem péče o zraněné vnitřní dítě“, odkryl mi přímou souvislost
mezi tím, jak se mnou zacházeli rodiče jako s malou holčičkou a tím, jak se
sebou zacházím já sama v současnosti. Je to naprosto geniální a přitom tak
jednoduché a účinné! Jestli cítíte, že ve vás taky pláče malý, opuštěný,
nemilovaný človíček, běžte si to zkusit! Seznámíte se ještě se svou princeznou
a panem ministrem a mnoho svých doposud nepochopitelných pocitů a potíží
pochopíte.
Bála jsem se změny, protože jsem si vždycky představovala změnu VNĚJŠÍ. Že
když nebudu tzv. „hodná“, tak třeba přijdu o dům, který mám moc ráda. Ale pak
jsem pochopila, že to, oč tu kráčí, je změna VNITŘNÍ. Nežít v neustálém strachu,
že všechno dělám špatně, nečekat pořád na nějaké hodnocení. Přijmout daný stav,
přijmout sama sebe a hlavně neskrývat své opravdové já.
Pan Havelka opravdu umí. A to velmi něžně J.
-----------------------------------------------------
Rituálem přijetí a pomazlením své malé Janičky začínám a končím každý svůj
den. A v kontaktu jsme vlastně pořád. Je to naprosto geniální a tak jednoduché.
Cítím, jak se otvírám celému světu a sama jdu s velkým potěšením obejmout
kamarádku. Moc se těším na další etapy mé cesty k sobě a moc se těším, až vám
tady o nich budu zase psát.
Máte-li už Terapii něhou za sebou a cítíte potřebu sdílet svoje zkušenosti,
napište mi, pokecáme.
A máte-li tíhu na duši a tudíž Terapii něhou před sebou, napište mi také.
Ráda vám předám štafetový kolík.
Jana R., Třebíč (jaromax@seznam.cz,
28. 12. 2009)
|
