|
|
Věřit svojí GPS
Do terapie jsem přišla s pocitem, že jsem citově naplněná
a přitom příjemně prázdná od starých zranění, připravená pro nový začátek.
Přišla jsem jako někdo, kdo se rád už má, ale pořád přesně neví, za čím jde.
„Jdu k sobě,“ říkala jsem si. Ale kdo jsem vlastně já? Holka, co nevěří své GPS,
jak řekl pan Havelka? Cítím se sama sobě zvídavým žákem i nejlepším učitelem,
nehledám už žádného guru. Tak proč pořád kličkuji? Proč se nemohu hnout
z nečinnosti? Proč neslyším dost zřetelně svůj vnitřní hlas a stále váhám, kudy
dál jít? Proč se chci spoléhat na vyšší vedení, ale zároveň pohrdám svým
vlastním vnitřním vedením, a proč zřetelněji nevidím zlatou nit mezi oběma?
Toužím po jednoduchosti a jednoznačnosti.
I proto jsem se přihlásila do terapie, ale mojí hlavní motivací
byla potřeba pana Havelku a jeho terapii blíže poznat a eventuelně se také stát
něhoterapeutkou.
Věděla jsem už, jak léčivé mohou být doteky, a že se chci
dotekem a lidmi zabývat. Na stránky pana Havelky jsem narazila „náhodou“
a cítila jsem souznění s mnoha jeho texty. A taky mi to, co dělá, připadalo
sympaticky bláznivé.
----------------------------------------------------------
Všechno, co se pak dělo v našich terapeutických sezeních, mi
připadalo prosté a přitom trefné. Byla v tom jednoznačnost. Laskavá lehkost.
Mužská přímočarost. Respekt vůči klientce, ale žádné zbytečné okolky. Něžné rány
pěstí (nikoliv doslova J). Svěží jednoduchost. Otevřenost. Opravdovost. Věřila
jsem terapeutovi, že se mnou pracuje rád a s láskou, a chtělo se mi
spolupracovat. Měla jsem pocit bezpečí. Cítila jsem, že je to od něčeho
k něčemu, že to není mlácení prázdné slámy, že to má pro mě smysl.
Během terapie jsem se hodně zabývala svou touhou. Pocítila jsem, že je živá.
Vzpomněla jsem si na některé příběhy ze svého života, kdy jsem ji následovala
a bylo to ONO. To mě hodně posílilo a rozradostnilo – že znám ten pocit,
následovat svou touhu. Touha je tedy to naléhavé životodárné vnitřní pnutí,
kterému potřebuji naslouchat, jestliže se chci dostat se svou GPS do kontaktu.
A díky terapii mi konečně přešlo pod kůži, co už jsem dávno teoreticky věděla,
ale jen málo prakticky uplatňovala – že totiž já jsem ta, která je na prvním
místě v mém rozhodování, kudy a kam jít. Já a moje pocity. Já a moje touha. Jak
se v tom budu cítit? Budu to dělat s radostí a potěšením? Je to něco, na co se
těším a v čem si vášnivě libuji?
Že ty pravé a jasné impulsy nedostanu zvenčí, nýbrž zevnitř, to už přece vím,
ale teprve teď to ve mně dosedlo. Pokud moje duše přesně ví, co je pro mě
nejlepší (a o tom nepochybuji), pak moje touha mě k tomu nejlepšímu může dovést,
k tomu nejlepšímu PRO MĚ. To není sobectví, touha je od Boha. Začínám vnímat
touhu jako boží znamení, jako nutkání naplnit svůj vlastní smysl. Dosud jsem
měla málo odvahy jí věřit a následovat ji, ale hlavně že vím, že existuje a jak
umí být skutečná. A začínám věřit, že i ty její na první pohled naprosto
bláznivé a nereálné výplody lze brát vážně. Touha to vymyslí, intelekt to
zrealizuje, dokonalá souhra, určitě to zkusím. Zkoumám také svou původní
motivaci – proč toužím být něhoterapeutkou? Toužím být něhoterapeutkou? Udělala
jsem si v tom jasno.
Díky terapii jsem si také uvědomila rozdíl mezi pokročilým
„láskyplně o sobě smýšlet“ (je to krásné, léčivé, ale nestačí mi to) a mnohem
pokročilejším „láskyplně se k sobě chovat“ (za všech okolností a ve všech
maličkostech – stále se to učím, krůček po krůčku). Považuji to za velký posun
a snažím se hýčkat svou vnitřní holčičku, jak mě to terapeut naučil. Je to pro
mě blahodárné.
----------------------------------------------------------
Pozoruhodným momentem v terapii bylo odvádění zbloudilé duše
Radovana. Ačkoli to pro mě bylo cosi nečekaného, co se spontánně ozvalo a co
jsem zprvu označila za fantasmagorii, dodatečně to přijímám bez hodnocení a
s pocitem, že se to skutečně stalo. Celý proces odvádění přivtělené duše mi
připadal přirozený, uvolňující, a pak – po odchodu Radovana do světla – jsem
pocítila úlevu a radost. Je to možné? Jistě že je to možné, když jsem to prožila
a cítila. Radost je vlastně i mým výsledným pocitem z celé terapie. Radost, že
jsem pana Havelku oslovila, a radost, že mi terapie přinesla plody.
Hana H., 16. 8. 2010
|
|
