Dveře do radostnějšího světa

Po čtyřiceti letech života jsem si uvědomila, že se točím v kruhu. Tedy, lepe řečeno, že se po spirále zvolna propadám směrem dolu. V životě se mi střídala období lepší s horšími, v posledních letech ale těch lepších ubývalo a přenechávaly prostor těm horším. Nakonec jsem se dostávala do stavu úplného zmražení, kdy jsem nebyla pomalu schopna se hnout. Najednou jsem si uvědomila, že mě život nebaví, a že mě nebaví už ani věci, které jsem kdysi milovala. V hlavě (nebo v srdci?) mi začal blikat maják, jako ten na sanitce, a já si uvědomila, že potřebuju pomoct. Vydala jsem se na cestu hledání.

Začala jsem čtením knížek renomovaných autorů, znalců lidské duše, pokračovala návštěvou psychologů. Nemůžu říct, že by to byla ztráta casu. Mnohé z mého jednáni a přístupu k životu se objasnilo, spousta věcí začala dávat smysl… v tu dobu i to bylo hodně, ale jaksi to pořád nestačilo. Diagnóza sice byla stanovena, ale úleva se nedostavovala. Život bolel stejně. Začala jsem opět hledat, tentokrát na internetu, a jak lidová moudrost praví – kdo hledá, najde.

Žiju v zahraničí a většinou pomoc hledám ve svém okolí. Jaké bylo mé překvapení, když na mě z obrazovky vyskočily zrovna stránky pana Havelky – mého soukmenovce. Nevím, jak jsem k těm stránkám přišla, ale opět se mi potvrdilo, že věci se nedějí jen tak náhodou. Již po přečtení par řádků z úvodní stránky mi bylo jasné, že jsem na správné cestě. Smutky? Únava? Ztráta orientace v životě? Osamělost? Pocit prázdnoty? Vždyť to jsem já!

Ani mi to nedalo moc práce a rozhodla jsem se pana Havelku kontaktovat. Musím přiznat, že v mém případě nahrávala úspěchu možnost konzultace online. Na tu osobní bych tenkrát zřejmě nemela odvahu. Netrvalo dlouho, a už jsme s panem Havelkou rozmlouvali na Skype. Naše první setkání bylo příjemné – otevřené. Nastavili jsme si plán, a hurá do toho. Naše druhé setkání mě překvapuje dodnes. Cítila jsem se absolutně prázdná a bez energie. Ani hlava, ani tělo nefungovaly, po ukončení naší dvouhodinovky jsem byla na konci sil. Dnes tento svůj stav připisuju svému dřívějšímu, dokonale naučenému „způsobu života“, který mě nechtěl opustit. Později jsme se mu v terapii dostali na kloub. Tento rádoby „zodpovědný a za každých okolnosti správný vnitřní hlas“ dostal dokonce i jméno a po několika sezeních jsem mu mohla zamávat na rozloučenou. Byl čas začít poslouchat více svoji touhu, než rozum, čas na nový začátek.

Nebudu zabíhat do podrobného popisování jednotlivých sezení – jsem přesvědčena, že je stejně pan Havelka šije na míru každému tak, jak je potřebuje. Já jsem z našich sezení pochopila několik zásadních věcí, o kterých jsem sice četla již dříve, ale ono číst ještě neznamená pochopit. Hezky se píše: „Nikdo na světě tě neudělá šťastnou, to musíš ty sama!” Krásné, ale jak na to? Jak se můžu zasloužit o své vlastní štěstí, o svůj vlastní klid a harmonii se světem, když se vlastně nemám ráda a nedokážu si sama sobě naslouchat? Jak můžu najit tu moji vlastni cestu, když jsem se až doposud řídila radami jiných, které byly „zaručeně ty správné“? Péče o mé vnitřní dítě mi v mnohém otevřela oči… ano, je to o mně a každý sobe vlastního štěstí tvůrce. Jenom tím, že se naučím být sama k sobě laskavá a přestanu se bičovat všudypřítomným pocitem viny, mám možnost začít pracovat na zlepšení. A to je pouze první krok, který terapie nabízí. Následují další: jak nedovolit svému sebestřednému egu aby ovládalo můj život, jak se naučit pokoře a pochopit, že musíme brát věci takové, jak přicházejí a že v tom je jejich krása a dokonalý řád.

Terapie něhou se pro mě stala otevřením dveří do nového, radostnějšího světa. Do světa, kde začínám více rozumět sama sobě, do světa většího porozumění pro běh události kolem a hlubšího přístupu a pochopení vůči druhým. Terapie něhou nechápu jako konečné řešení. Pan Havelka je ale citlivý a inteligentní průvodce naší vlastní duší a nabízí cestu. To ostatní je už opravdu pouze na nás.

Necítím se kompetentní radit komukoli a cokoli. Jestli jste se ale ve svém hledáni dostali až sem, tak byste terapii měli zkusit. Jak už jsem podotkla na začátku: věci se nedějí jen tak náhodou, a určitě je nějaký důvod, proč jste právě zde.

Zuzana Ježíková, Irsko
(info@creativewavedesign.com, 18. 12. 2010)