Když vesmír vyslyší
Rok 2011 byl tím nejnáročnějším v mém životě. Překážek přicházelo čím dál víc
a s větší intenzitou. Odmítala jsem se s nimi konfrontovat. Čím víc jsem toužila
po nějakém sebepoznání a rychlém uzdravení se z životních propadů, krizí
a depresí, tím víc mě vše zraňovalo a já si nechtěla dlouho připustit, že se
sama sebe i života bojím. Vnímala jsem, že stojím před zamčenými dveřmi, které
mě vyvedou ze scestí, ale nemám klíč. Po seznámení s knihou o vnitřním dítěti
jsem se na konci září setkala s panem Havelkou.
Spouštěčem k akci (dovolit si něčí pomoc) byl vnitřní dlouhotrvající
nepochopitelný hlasitý nářek, neklid, boj, šílené opakující se děsivé stavy, kdy
prostě už nevíte co, a chcete utéct z těla a necítit bolest na duši.
Úvodní osobní setkání bylo buď a nebo. Pod tíhou nechutného duševního
diskomfortu, kdy ochota a schopnost svěřit se byla to poslední, po čem jsem
zrovna toužila a kdy se mi chtělo každý okamžik zdrhnout, jsem se přesto
rozhodla jít do terapie a bojovat.
Dnes, s odstupem času, a díky pochopení a vhledům v terapii vím, jak jsem si
sama nevědomě ubližovala. Do té doby jsem si nedokázala k sobě získat hezký
vztah, nikdo mě to nenaučil. Styděla jsem se, kdykoli jsem nahlas pohlédla
hlubší pravdě o sobě do očí. Protože až tady jsem si dokázala přiznat a přijmout
příčiny utrpení, které jsem si nevědomě způsobovala. (Paradox v tom je, že dnes,
když to stejné chování vnímám u druhých, oni na to neslyší, že si ubližují.
Klíčem k řešení tohoto automatizmu je uvědomění a rozhodnutí se sebepoškozujícím
jednámím přestat a CHTÍT se uzdravit. Bohužel většina z nás se naučila bolest
řešit pilulkou a prázdnotu utápět v alkoholu nebo v čemkoliv jiném, co umožňuje
hlavně NECÍTIT.)
Od prvního rituálu péče i rituálu přijetí se děly v mém životě zázraky,
dovolila jsem si je vnímat. Zázračně s každým sezením přicházela chuť se
setkávat se sebou a učit se přijímat vše, co jsem na sobě odmítala. Opravdu jsem
se vnitřně začala cítit se sebou dobře. Nemusím si to nalhávat. Zažívám
skutečnou radost. Po dlouhých letech „v zabetonované ulitě“ cítím v životě chuť
po otevřenosti a přiblížení se druhým.
Po transformační terapii jsme přešli do terapie něhou, kde jsem se naučila,
jak se nově chovat k sobě, a jak umět s vděkem přijmout svoji ženskou roli.
Zázračně po osmi hodinách setkávání se dostavil nepřehlédnutelný okamžitý zlom,
posun, změna. Poprvé v mém životě začalo klíčit, růst a jiskřit něco krásného.
Bože jak je možné si krásu pozemského života odpírat, nevidět ji?
Nemám zrovna příznivé zkušenosti ve sféře vztahy a muži. Po absolvování
Terapie něhou II si dovolím napsat, že cítím neuvěřitelný jakoby „přepis
v paměti“ – poprvé v životě se ve své ženské roli cítím pohodlně a bezpečně. Za
neúčinnější osobní lekci považuji znovunalezení odvahy přejít přes svůj strach
a pocity méněcennosti, setkat se s úrovní největší zranitelnosti a přesto se
cítit dobře.
Dokud si sami neprojdeme osobním prožitkem terapie a nerozhodneme se
opravdově převzít zodpovědnost za svůj příběh, přicházíme o možnost zjistit,
v jaké jednoduchosti se skrývá možný klíč k našemu království. Je jen na nás,
jak dlouho chceme být vězněm ve svém vlastním žaláři. Za trochu nepohodlí to
fakt stojí.
----------------------------------------------------------------------------
Neříkám, že mi několikaměsíční terapie okamžitě a úplně změnila vnější život.
Dala mi úžasnou proměnu uvnitř. Základní kameny jsme společně položili a získala
jsem manuál, jak se já sama mohu stát sobě úrodnou půdou a začít konečně sít to,
co miluji, obdělávat to a těšit se na sklizeň.
Občas pročítám příspěvky zde v diskuzích, a chce se mi říct asi toto: Kdo
chce, ať terapii zkusit. Kdo k tomu nemá odvahu, ať terapii neodsuzuje. Také
jsem měla tendence se vrtávat v traumatické minulosti (hlavně abych nemusela
řešit tento život :-), ale když připustím, kolika inkarnacemi již jsem prošla,
tak teď s odstupem času zjišťuji, že často není potřeba jít až kamsi do dávných
traumat. Většina našich duševních problémů je řešitelná v našem současném životě
jednoduchou změnou návyků, jak se sebou zacházíme.
Nakolik se budu cítit tak, jak chci, to už záleží jen na mně. Je to nikdy
nekončící cesta života, práce na sobě, dobrodružství sebeobjevování. Za vším
stojí především přijetí odpovědnosti za svůj život a odvaha žít ho v souladu se
svojí vlastní touhou.
----------------------------------------------------------------------------
Pan Havelka je člověk, kterému stojí za to otevřít svou duši. Nic se
nevyrovná jeho individuální péči - terapii doslova šité na míru.
Terapeutická setkání jsou plná lidské úcty a porozumění, něhy a čistoty. Máte-li
pocit, že jste došla do fáze, kdy celé vaše ženství ztratilo na významu, že se
za sebe stydíte a bojíte se přiblížit do mužské energie, dopřejte si terapii
něhou. Není důvod k jakékoliv obavě, v terapii se Vám dostane absolutního
bezpečí, respektu, prostoru ke sdílení, a hlavně pochopení dosud
nepochopitelného. Zboříte iluze a poznáte pravdu, když po ní toužíte. A ta
pravda vás začne osvobozovat.
Ivana, 35 let (1. ledna 2012)
|
