|
|
Účinné! Jasné! Krásné!
Po rodičích jsem okoukala houževnatost, pracovitost, nasazení, schopnost být
na sebe tvrdá. Ve svých 28 letech jsem si dokázala radikální změnou životosprávy
vyléčit dost bolestivé revma, se kterým si dva předcházející roky nevěděli rady
ani ti nejlepší specialisté ve Výzkumném ústavu pro revmatické choroby
v Praze...
... přesto v mém životě něco důležitého chybí. Hledám to marně už řadu let
a jsem z všeho toho věčného zklamání tak unavená, že už ani nemám chuť se
pouštět do něčeho dalšího. Už nemám sílu něco zkoušet. Nemám zájem být úspěšná
ve vnějším světě, když nemám žádnou hodnotu ve svém vlastním království. Už
nemám chuť se bít o život. Okamžiky mých dnů strávených s dvouletým synkem mi
protékají mezi prsty jako písek a já se jen dívám, jak mrhám příležitostmi, jak
se mi život vymyká z vlastních rukou. Mé sny a touhy a radost jsou pohřbeny.
Není pro co žít…
To je okamžik, kdy na internetu nacházím stránky Terapie něhou. Ano, je to
něha a láska sama k sobě, co mi chybí, ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, nevím,
jak ji do svého těla a mysli vyrobit, jak ji do svého srdíčka zasít… Nejde ji
objednat, nejde si ji vyrobit. Člověk může být pracovitý, houževnatý, neoblomný,
tvrdý na sebe a své výsledky (a klidně je i mít), rozumný, reagovat klidně,
pomalu i rychle a zbrkle, ale láska? Ta nějak s touto aktivitou nemá nic
společného. Ta se buď objeví, nebo ne.
Povídám o svém internetovém objevu kamarádce, se kterou se dlouhodobě snažíme
přicházet na příčiny našich trápení, absolvujeme statečně jednu konstelaci za
druhou, a ona se ptá: „Ale co tvoje manželství? Opravdu jsi si jistá, že tu
„terapii“ chceš podstoupit? Nezboří to tvoje manželství? Já raději půjdu na
poklepovou masáž a když mi nějaký blok vznikne, tak ho hnedka rozklepu…“
Hmmm… Ne. Už nechci odblokovávat bloky a rozmasírovávat ztuhlé trapézy. Chci
žít tak, aby mi ty bloky nevznikaly (ještě pořád si myslím, že ony vznikají bez
mojí účasti?) A manželství? No, ono už pro mě nemá cenu absolutně nic, pokud
nemám pro sebe cenu já sama. V životě mám smutek, prázdno a zmatek. Ne že bych
byla nepořádná, ne že bych si neuměla ve věcech sjednat systém. I naše
manželství vypadá navenek spokojeně, ale uvnitř mám takový zvláštní neklid.
Nevyznám se v sobě. I když jsem navenek úspěšná a co chci, toho vždycky dosáhnu,
ale nějak něco uvnitř mi moc chybí. A jediný, kdo mi to může dát… jsem já sama.
Ale jak?
-----------------------------------------------------
No, ten chlapík z internetu by o tom mohl něco vědět. Nazvat svoji cestu
Terapií něhou… Docela odvážný. Kontroverzní. Možná taky pro odvážný holky, co
jim jde o život a svoji poslední šanci nechtějí promrhat. Je rozhodnuto. Po dvou
hodinách terapie něhou po Skype, kdy jsem se ubezpečila, že mu snad doopravdy
půjde o to mi pomoct, jedu do Prahy.
Vystupuji z vlaku, svítí sluníčko, hned vím, kam jít. Jedenáctipatrové
paneláky jsou vidět už z vlaku. Bílá budka na jediném z nich mi určuje přesný
směr. Obdivuji čerstvý vzduch, na který jsem doma na venkově zvyklá. Očekávala
jsem pražský smrad… promiňte smog. Z jižní strany věžáků jsou zahrádky
s rozkvetlými květinami, barev nespočet. Jsem v Radotíně o půl hoďku dřív,
nechci předčasným příchodem rušit, jdu se projít. Slunce svítí, okolo jede
starší pán na kole, slečna venčí psa, vítr trošku profukuje, na obloze sem tam
mráček. Už se nemůžu dočkat. Ty dopisy od klientek na stránkách terapie něhou mi
teda fakt učarovaly. Už abych to měla za sebou a nesla si to nevyčíslitelné
a nepopsatelné nadšení domů… Ale abych pak nebyla zklamaná, znáte to. Vykreslíte
si výsledek v růžových barvách a ono to ve skutečnosti pak dopadne černobíle,
nebo málo barevně… Nelítám moc ve vzdušných zámcích? Nepřeju si toho moc?
-----------------------------------------------------
Po čtyřhodinovém sezení odcházím lehoučká, nadšená, zářivá, uvnitř rozesmátá
a klidná zároveň, nabitá energií a odhodláním duchovní prožitky zúročit ve
vlastním životě. Kamarádce píšu SMS: „Neuvěřitelné! Nepochopitelné! Nezměrné!
Bezmezně! Účinné! Jasné! Srozumitelné! Krásné! Nádherné! Ten chlapík je fakt
Třída! Kam se hrabou poklepové masáže. Nechceš investovat jinam a lépe?“ Ale
vím, že zatím nechce. Zatím se bojí své touhy. Bojí se snít. Bojí se začít své
sny uskutečňovat. Svým způsobem se bojí Žít. Jaká škoda. Ani neví, o co
přichází. Neumí si ani představit ten potenciál, který si zatím nechá
(dobrovolně!) jen tak protékat mezi prsty nenávratně pryč…
Ač dříve nemluvná, cestu domů vlakem prokecám se spolucestujícími a na rozdíl
od dřívějška na můj vkus docela dost povídám o sobě, o svých přesvědčeních,
zkušenostech, zážitcích. Rozhovor nemá konce, přestože jde o lidi, které jsem
nikdy neviděla. Nestačím se divit, že mám co říci, že to má hlavu a patu,
trošičku se s údivem, úctou a radostí poslouchám, nevycházím z údivu, jak bezva
je s lidmi povídat, říci svůj názor a nechat ten jejich zase jim… Neznámí lidé
na ulici a na autobusové zastávce mě zdraví (opravdu!) a usmívají se na mě a já
na ně. Manželství pro mě začíná mít smysl a už se těším na výmysly mé Princezny
Touhy a na to, jak je bude Ministr s nadšením a nasazením realizovat.
Manžel okamžitě poznává změnu v mém výrazu ve tváři, líbáme se na uvítanou
snad celou věčnost. Ještě neví, co všechno mu potřebuju říct… Synka okamžitě
sprdnu na tři doby, když si začíná jen tak z nudy vymýšlet. Dříve bych to fakt
nikdy neudělala. Druhý den ráno balíme a jedem na dovolenou. V klidu ještě
nakoupím, navařím, nabalím, Kubíček je dnes neuvěřitelně v pohodě (že by
zrcadlil můj vnitřní klid?)…
-----------------------------------------------------
A nakonec sedám k počítači, protože to nejde, vám to všem nevypsat… Píšu už
dvě hodiny a chlapeček si v klidu hraje na zemi, schovává se do skříně, rozevírá
dvířka, běží mi do náruče se poňuchňat, potlačit a zase zpátky do skříně. Skříň
zavře, zaťuká na dvířka, otevře a běží zase ke mně. Říká: „mámo avoj!“ a pohladí
mě po tváři, jako by říkal Mami ahoj, jsem rád, že jsi konečně tady! Běhá takhle
už 20 minut a já v slzách dojetí a úcty dopisuju řádky, které jsem ani
nemyslela, že budu mít dnes čas a možnost napsat…
S úctou a láskou k vám všem odhodlaným i ještě váhajícím, k panu
Něhoterapeutovi, k Něze a Odvaze. Zázraky se dějí! Jen je třeba na ně věřit
a trošku jim do svého života pomoci.
PS.
On mě něhoterapeut varoval, že mi tato euforie nevydrží déle než pár týdnů, že
příště budeme dělat vnitřní dítě, že to bude možná bolet, a že teprve pak se
dají očekávat trvalé terapeutické zisky. Uvidíme. Každopádně mi to dává smysl.
Třeba vám zase někdy napíšu :-).
Marcela
(Marcela.zavodna@seznam.cz,
3.7.2009)
|
|
