Zbořit zeď není za trest
Terapii něhou jsem se rozhodla vyzkoušet v době, kdy jsem cítila silnou potřebu změn v mém
životě a narazila na vnitřní překážky, které jim bránily. Cítila jsem rozpor mezi tím co jsem
prožívala uvnitř a co jsem žila navenek, cítila jsem rozpor mezi jednotlivými částmi mého já
uvnitř, prožívala jsem zmatky při setkání s muži… Věděla jsem že se s tím musím nějak zásadně
vypořádat, ale potřebovala jsem s tím pomoci, mít někoho na své straně.
Nevím, co vlastně jsem doopravdy čekala, nejspíš nějaké hlazení po dušičce… skutečnost byla
mnohem drsnější.
Dobře mířené otázky, jdoucí na kořen problému. Žádné zbytečné kličkování.
Možnost vidět věci v mnohem širších a nečekaných souvislostech.
Pohled zvenčí, z nadhledu, vidící souvislosti, které jsem sama v tu dobu nemohla
postřehnout.
Otázky, na které mělo smysl hledat odpověď.
Prostor pro odpovědi přicházející zevnitř. Vyzkoušela jsem si, že odpovědi na které jsem si
přišla sama, které jakoby vyvstaly z hlubin mého vědomí mají pro mě mnohem větší cenu, než
mnohokrát opakovaná moudra, o jejichž pravdivosti se člověk nemůže sám přesvědčit.
Mnohé odpovědi mi ukazovaly věci, které jsem dlouho nechtěla vidět, před kterými jsem chtěla
uhnout, což mi bylo laskavě, ale důrazně nedovoleno. Trpělivě jsme se vraceli k nezvládnutým
problémům.
Někdy jsem si v životě připadala jako štěně, které se nechce odnaučit dělat loužička.
Ještě nechápeš? – tak do toho ten čumák namočíme znovu, až ti to dojde!
Při každém sezení jsem si pořádně pobrečela, vlastně to byl luxusní pocit – ta možnost být
otevřená, upřímná, beze strachu z odsouzení nebo posměchu nejen sama před sebou, ale i před
někým jiným. Někdy i vyslovit, pojmenovat problém bylo pro mě strašně těžké… a bylo úlevné
nechat to odplavit slzami.
Tohle jsem si v běžném životě nikdy nedopřála…
Bylo zvláštní, že jsem na každou terapii přicházela s mírným optimizmem až zvědavostí, co
nového se podaří najít a zpracovat. Během sezení jsem si připadala jako když se čistí studna –
nejdřív se musí zvířit všechno bahno a kal, co je na dně, aby se to mohlo všechno vyčerpat
a nechat naplnit čistou vodou. Moje osobní kaly měly podobu sebeobviňování, nízkého sebevědomí,
nejrůznějších strachů, paniky, nejistoty a zmatků. Odcházela jsem s pocitem: „Mám já tohle
zapotřebí?“ a hlubokým přesvědčením, že mám, že to opravdu vede k žádanému cíli, i když zrovna
v tu chvíli třeba nebyl vidět.
Takže jsem pokaždé přišla znovu… a domů jsem si odnášela kromě odpovědí zase další otázky,
které mě postupně napadaly, terapie vlastně pokračovala samovolně pořád dál, pomalu jsem si
zpracovávala svoje problémy. A zároveň si připomínala „energetické pole“ pochopení, laskavého
přijetí a láskyplnosti, které při terapii vznikalo a bez kterého by to všechno nebylo možné.
Během sezení postupně odcházely zbytečné předsudky, obranné postoje, pochybnosti a strachy,
a jejich místo zaujaly smíření se sebou, s minulostí i přítomností, soucit, pochopení, klid,
přijetí svých chyb, postupně jsem se zase začínala mít ráda.
Pochopila jsem, že zbořit zeď, kterou jsem si kolem sebe vybudovala, není za trest.
Teď se učím žít s novým člověkem, s mým novým já – a mám na to dost síly, mám z toho radost.
Děkuji.
Olga K. 46 let (prosinec 2007)
|
