terapie něhou   terapie něhou
 

» Pusťte si hudbu

» Co je terapie něhou

» Terapie něhou I.

» Terapie něhou II.

» Terapie něhou III. - Egypt

» Něhoterapeut o sobě

» Motivace k terapii

» Podpora pozemského ženství

» Regresní terapie

» Rituál přijetí

» Kontakt

» Večerní povídání o terapii

» Starší texty o terapii něhou

Terapeutův videoblog (NOVÉ)

 

 

Jak jsem to se sebou zacházela?

Vážený pane Havelka, slíbila jsem Vám zamyšlení nad výsledky terapie, když už jsem nemohla přijet sama na terapii.

Z mé nemoci se nic nevyklubalo, naštěstí, jen jsem proležela pár dní. Prostě tělo potřebovalo vysadit, a jinak by si to nedovolilo. Manžel trefně poznamenal, že se nejedná o nemoc, ale o Hugo efekt a že se prostě na terapii bojím, což asi nebyl daleko od pravdy. I když je Vaše terapie úžasná, líbezná a něžná, nahání mi tím strach, protože je to něco pro mě neznámého. Proces, kterým procházím je mi záhadný, každá návštěva mě rozhodí a mám pocit, že je to něco nepatřičného, že dělám něco zakázaného. A že mi to přinese jenom potíže. Což se stalo. Na počátku terapie jsem byla úspěšný člověk, který byl ve spokojené životní, jak jste řekl, luxusní životní situaci, v níž mě ničily jen bezvýchodné vztahy, kterě jsem se snažila řešit a jen mi v nich zbytečně vázla spousta energie tím, že mi narušovaly moje hranice a braly mi můj čas.

Ještě není ani konec, a už jsem si uvědomila, jak jsem se sebou zacházela. Moje výchova byla drsná a studená, bez vyjádřené lásky, rodiče byli velmi pracovití, věděli nejlépe, co je pro mě dobré, a neustále mě honili z práce do práce, od nějakého výsledku k výsledku, hlavně abych ani chvilku nezahálela a nedělala si, nedej Bože, jen to, co já chci. Stala se ze mě neurotička, plná napětí a snahy o perfektní výkon a to, co jsem chtěla jsem dávno zapomněla a co horšího, zapomněla jsem i to, že to co chci, taky smím chtít, že mám i nějaké právo to chtít. Těžko se dá vyjádřit pocit člověka, který zapomněl, že někdy něco chtěl. Těžko vyjádřit přesvědčení, že člověk musí svůj život prožít těžce a musí jen dřít a nic příjemného si vlastně ani nemůže dovolit, to je nepřípustné a trestné. A těžké je si uvědomit, že člověk v sobě nenechal žít určitou součást své bytosti, nechal ji osamělou trpět, až to vzdala a zanedbaná a zapomenutá někde zůstala rezignovaně trčet.

Své neurózy jsem řešila v drsných terapiích, rok jsem se léčila u psycholožky, jiný rok zase u jiné psycholožky, které byly také drsné a tvrdé, další terapie jsem prožívala v konstelacích, což také není nic extra něžného.

Terapie u Vás mě zaskočila právě tou laskavostí a něhou, kterou otvírá zasuté prostory a nikdy neotevřená vrátka a já si uvědomuji, co vlastně opravdu chci. S bezvýchodnými vztahy je konec, to vím zcela jistě. Nemám potřebu je řešit a nastavila jsem si hranice vůči různým lidem a nejsou pro mě problémem. Horší je, že jsem si uvědomila, co doopravdy chci a co jsem vlastně vždycky chtěla, někde ta touha byla zasutá do nevědomí, schovaná a krčila se někde v koutku ve strachu z toho, že když vyleze, někdo na ni zakřičí, ty zalez, nemáš nárok, nikdy nebudeš mít, co chceš, každý úplně kašle na to, co chceš a jsi tu od toho, abys plnila přání druhých a žila životem druhých lidí. Aby pomáhala druhým, starala se o ně a pracovala na jejich cílech.

Situace, do níž mě terapie něhou uvrhla, je pro mě zcela neznámá. Přiměla mě podívat se na to a uvědomit si, že se teď musím starat o sebe a uvést v život svoje přání. Teď se musím starat o sebe a ne o druhé, ať se laskavě o sebe a o svoje dušičky postarají sami, a já si budu plnit svoje přání, která jsou vlastně velmi nenáročná a levná a nic nestojí. Samozřejmě jsem rozhoupala lodičku, začala si trvat na svém, přestala reagovat na potřeby druhých, rozetla jsem zbytečné vztahy a oprošťuji svůj život od zbytečného balastu. Je jasné, že prožívám konflikty, neboť lidé se diví, co že to vlastně provádím. Ocitla jsem se v manželské krizi, neboť manžel zjistil, že najednou vedle něj žije někdo, kdo už se jen tak nepřizpůsobí jeho představám o životě. Odmítla jsem dělat věci, co nechci, a chtít věci, které nechci. Nazvala jsem věci v našem životě pravými jmény a ukázala na absurdní skutečnosti, které už ve svém životě dál nechci.

Není to pro mě lehká doba. Protože po fázi, kdy jsem si uvědomila, že jsou věci, které chci, a že jsou přání, která si musím splnit, abych se dostala dál, si je taky musím vybojovat a opravdu ve hmotě realizovat. Začala jsem si kolem sebe dělat prostor, který mi vždycky chyběl, vždycky jsem se „dusila“, ani jsem to nevěděla, teď chci dýchat. Taky jsem se kdysi léčila na různé astma, neurastenické syndromy a podobné věci. Vzpomínám si, že kdysi, před čtrnácti lety, jsem měla podobné odhodlání, a začala si realizovat své věci a svůj prostor, přišly takové reakce a okolí vyvinulo takovou sílu, aby mě vrátilo zpátky a pak přišly takové rány, že jsem musela své prostory opět opustit. Já se, pane Havelka, hrozně bojím, že se to bude opakovat. Že přijde takový boj, ve kterém budu poražena a budu se muset zase vrátit do těsného chlívku… Nicméně zatím mi to za to stojí a zkouším to a uvidíme.

Teď mám o víkendu výcvik, ale pak musím najít zase nějaký den na schůzku u Vás. Ten pátek mě mrzí, nejen kvůli Vám, byla jsem předtím na výstavě pana Šerých, která se mi nesmírně líbila a byla jsem jí unesená. Miluju jeho obrazy a hlavně jeho zelenou barvu, kterou užívá, protože mi připomíná barvu zrcadel postavených naproti sobě. A ta výstava měla končit a já se chtěla ještě jednou na ni podívat. No, Hugo mi nedovolil. Ještě cítím, jak mě bolí klouby v kyčlích, ale jinak je to už dobré. Možná jsem ale potřebovala nepokračovat tak rychle, pobýt chvíli u sebe, rozebrat si, co se děje, nedělat nic, zažít si to, zažít si některé věci, probrat témata, která se namanula.

Já Vás velmi zdravím, mějte se pěkně a hodně terapeutických úspěchů.

Zdraví H.H.  


Poznámka něhoterapeutova:

Tento upřímný text je svojí syrovou otevřeností důstojnou protiváhou předchozím ohlasům od klientek, které byly občas napsány v určité postterapeutické euforii a mohly vytvářet dojem, že terapie něhou je zaručeně jen taková milá procházka růžovým sadem.

I takto dramaticky může vypadat  transformační proces,
bere-li se vážně. Velmi si vážím urputnosti této klientky, její upřímnost mě mobilizuje udělat všechno pro to, aby se co nejefektivněji dostala do vyšší úrovně osobní svobody.

Jan Havelka, něhoterapeut.  

Zkušenosti klientů

» Terapie v Egyptě
» Když vesmír vyslyší
» Dveře do radostnějšího
» Věřit svojí GPS
» Hugo – útěk před terapií
» Týden v ráji
» TŇ III v Egyptě
» Má cesta k sobě
» Vzestup o berlích
» Něha i kopanec
» Svědectví 1
» Dva roky po terapii
» Pro zvědavého muže
» Znovuzrození
» Našel jsem něco nového
» Utěšit vnitřní holčičku
» Účinné! Jasné! Krásné!

» Další zkušenosti...
 

Články o TŇ

» Deprese je brána
» Meduňka
» Třetí oko
» Phoenix 1
» Phoenix 2
» Regenerace


jít za hranice dosavadního poznání...spatřit to, co bylo dosud očím skryto...koncentrovat pozornost na krásu...nechat mysl svobodně rozepnout do volného prostoru...zažít hluboké uvolnění...ochutnat sladkost božské lásky...


(c) Jan Zahradník Havelka, www.terapie-nehou.cz,
   Vyrobila e-stránka, poskytovatel terapie     000

 

terapie něhou   terapie něhou