Sám Vesmír přichází a hladí své dítě
Noc před prvním setkáním s panem Havelkou jsem nemohla spát. Ležela jsem
s otevřenýma očima a přemýšlela, co vlastně mám říct, s čím že to přicházím,
co chci řešit. Měla jsem za sebou léta trápení a bolesti a po rozvodu, který
byl ještě velmi čerstvým zážitkem, byla jsem zraněná a osamělá. Přemílala
jsem v hlavě, zda to, co chci udělat, je správné a jestli to bude mít smysl.
Ale bylo mi tak zle, už řadu měsíců jsem nemohla jíst a spánek se mi taktéž
stal jen občasným hostem. Byla jsem vyčerpaná a smutek se mi vryl hluboko do
duše. Toužila jsem po pohlazení, po tom, aby mi někdo připomněl, že jsem
milovaným dítětem Vesmíru, ale nebyl tu nikdo, kdo by to mohl udělat.
Dveře mi otevřel prošedivělý muž – sympaťák, řekla jsem si – a pustila
strach někam pryč. Přestala jsem přemýšlet a nechala situaci plynout.
Všechno je, jak má být. Úvodní půlhodinka, pár naťuknutí, kde je problém, tu
a tam se to ozve. Rituál přijetí přinesl potřebný klid a harmonii. Pomohl
uvědomit si, že ani bolest nepřichází náhodou a že přijetí toho, co je pro nás
obtížné a třeba teď právě nepřekonatelné, se náhle stává snadnější.
Usedám na židli, nechám se hladit jemnýma rukama a poslouchám slova,
která pronikají přímo do duše a splývají s ní.
Proplouvám do první meditace, zklidňuji mysl a ztrácím se v tónech hudby.
Slyším zurčení potůčku, jsem někde v lese, šplhám se
nahoru, výš a výš a náhle mne zaplaví zlaté světlo, je to jako tekuté zlato,
blíží se ve vlnách a jemňounce hladí moji ztrápenou duši.
Sám Vesmír přichází a hladí své dítě. Nechávám paprsky stékat do svého
srdce a cítím se neuvěřitelně šťastná, jako už dávno ne. Je tu nádherný klid
a ve vzduchu se vznáší něha. Vím, že všechno je v pořádku. Nic už nebolí,
zlaté světlo vše odneslo do dáli. Paprsky slábnou a mizí. Srdce zůstává plné
lásky a přijetí a na rtech mi vykvete úsměv. Když po dvou hodinách odcházím,
jsem plná klidu a míru. Do očí se mi vrátilo světlo a naděje.
Sedám do auta a celou cestu domů se usmívám. Nebe je zase modré a slunce
svítí nad hlavou. Dávno už jsem zapomněla, že je na světě tak krásně.
Děkuju.
Hanka (říjen 2007)
|
