Bulimie a výčitky

Krásné dobré ráno,

při včerejší terapii se mi chtělo umřít, vylezly na povrch další strachy, obavy a výčitky. Včerejší terapie byla o výčitkách, výčitkách vyřčených, nevyřčených, nebo "jen" vycítěných z druhých (o to horších). Chtěla jsem se opít, vlastně jsem nevěděla proč, ale něco mě k tomu vedlo ... a najednou jsem slyšela kolotoč myšlenek - musím se opít , musím zvracet, musím se očistit - proboha proč? od čeho? a najednou mi to docvaklo - OD VÝČITEK!!! V tu ránu ze mě všechno spadlo, veškerá únava, film skončil a já se vrátila do reality. (Ani jsem se nestačila opít.)

Bulimie byla mým dlouholetým strašákem (od devatenácti let), pár let jsem prozvracela. Byla rychlou cestou ke zhubnutí, ale i do pekla. A že jsem si ho užila.

Vlastně až do včerejška jsem nevěděla co je jejím spouštěcím mechanismem, silou vůle se dala přemoct, ale stálo mě to spoustu úsilí a energie. Byl to neustálý boj se sebou, s výčitkami, které jsem si vytvářela sama. Stačilo tak málo a sebemenší kritiku od druhých a hlavně sebe jsem přetransformovala do výčitky - nejsem dost dobrá, dokonalá, atd. Teď mi dochází, proč jsem byla pořád tak unavená, hlavně na návštěvě u maminky. A taky to, proč jsem byla tak rozežraná v určitých situacích. No a komu se přidávaly obavy předem transformované do výčitek, že vlastně můžu kdykoliv znovu začít zvracet. Nebyla jsem si vědomá v jakém kolotoči se vezu. Drsné, hnusné, ale osvobozující uvědomění.

Moc Vám děkuji za Vaši lásku, porozumění a trpělivost, sama bych nebyla schopná tímto peklem projít.

S láskou a vděčností Lidka (14. 9. 2008)