Ta malá má oči jako já

Venku krásně svítí sluníčko i když mrzne a já se těším na procházku se psem. Už se necítím sama. Není to jen kvůli mému pejskovi, doprovází mě teď moje malá vnitřní holčička. Má oči jako já a rozcuchané krátké vlásky. Ona už také není sama, máme teď jedna druhou. Našly jsme se. Já jí hladím a zpívám a ona se směje a skáče okolo mě. Je to úžasný pocit v sobě najít a zachránit vnitřní holčičku. DĚKUJU.

Dlouho si myslela, že jí nikdo nemá rád a že je k ničemu. Dlouho se tím trápila a trápila tím mě. A já tím trápila sebe a nebralo to konce. Už to skončilo, už víme obě, že jsme milované a úžasné bytosti. DĚKUJU.

Opravdu se cítím velice uvolněně a spokojeně. Cesta k tomu pocitu nebyla snadná. Možná se to dá posoudit podle velikosti hromady posmrkaných kapesníků, nebo litrů černého čaje, který se při terapii vypije. Výsledek stojí za to. DĚKUJU.

Touhle cestou bych nemohla projít sama. Měla jsem průvodce, pomocníka, rádce, člověka, který léčí něhou. Děkuji za to že jsem ho našla. DĚKUJU.

Moc jsem toho na dnešek nenaspala. Pořád jsem tu malou ujišťovala, že se už nemusí bát, že není sama. Cítím vděčnost. Jak mohlo někoho napadnout léčit něhou? Máme jí všichni tak málo! A tenhle člověk ji rozdává nám bláznivým ztraceným holkám, abychom našly samy sebe. DĚKUJU.

Každou chvíli teď pláču, ale je to osvobozující pocit. Už vím, že se za to nemusím stydět. Znamená to, že žiju. DĚKUJU.

Mezitím co tohle píšu zašlo sluníčko, ale nevadí. Stejně půjdeme na procházku, protože teď mám to sluníčko v sobě. DĚKUJU pane něhoterapeute a doufám, že máte dost něhy i pro všechny další ztracené smutné holky. DĚKUJU.

Všechny vás zdraví osvobozující se Ála.

(aliceplundrova@seznam.cz, 5. 12. 2008)