Squatter v duši a rituál přijetí

Už přesně nevím, jak to celé začalo, ale poprvé jsme se myslím potkali v létě v Římě. Mluvit o setkání je možná poněkud zavádějící, prostě jsem jen najednou cítila cizí pocity, vnímala cizí myšlenky a občas i velmi jemné předivo komunikace. Rozhovory na téma „jak moc ti ublížím“ a ošklivé vize nebyly nic povznášejícího, takže jsem se všechny projevy té cizí mysli naučila odsunout na okraj své vlastní, a při tom dlouho zůstalo. Samozřejmě jsem strávila spoustu času úvahami o tom, kdo to je a proč že to vlastně dělá... většinou jsem se držela teorie, že je to nějaký praštěný černomág a doufala, že ho to časem přestane bavit. Snahy objevit ho ale k ničemu nevedly.

Přicházely také chvíle únavy a smutku, pak cizí mysl snadno získávala navrch, a to někdy i nad tělem. Získat jej zpátky občas vyžadovalo velké úsilí, zažít to několik nocí po sobě nebylo nic příjemného, ale postupně jsem objevila širokou paletu triků, jak se s potížemi vypořádat. Mnoho bezesných nocí přešlo, mnoho slz bylo prolito, ale život šel dál a já se s tím učila žít. Samozřejmě jsem si občas zkoušela povídat s Vesmírem o tom, co mě to potkalo a proč, ale z odpovědí jsem nebyla moudrá. Že porucha byla na mém přijímači jsem ovšem zjistila až časem.

Už jsem se s ním potýkala takřka rok, když jsme se zas jednou po delší době potkali s Honzou. O svých potížích jsem se zmínila a Honzu to zaujalo – usoudil, že by to mohla být přivtělená duše a nabídl mi, abych vyzkoušela jeho Terapii něhou. Vlastně jsem se trochu zastyděla, protože varianta, že jde o přivtělenou duši, mě nikdy za celou tu dlouhatánskou dobu nenapadla – zrovna mě – jak je to možné? Ne že by mě ta zpráva potěšila, věděla jsem dosud o jediném způsobu, jak se s takovým mazlíčkem rozloučit a regresní terapie není ani krátká, ani zvlášť příjemná. Ale protože Honzovi už nějaký čas věřím, že ví, co dělá, rozhodla jsem se taky věřit, že jeho nová metoda by mohla zafungovat.

Takže jsem to zkusila. 

Nejsem si úplně jistá, jak to celé probíhalo ve fyzickém světě: Židle, zavřené oči, Honzovy ruce na ramenech (měla jsem je holá a cítila ruce docela intenzivně)... a pak už nic, protože Honza požádal mou mysl, aby ustoupila a nechala ovládat hlasivky ono cizí vědomí. Takže jsem jen napjatě poslouchala, jak si ti dva povídají, divila se smutnému příběhu svého squattera a radovala se, že se konečně celé záhadě podařilo přijít na kloub. Inu, dotyčný se bál přijít na svět normálním způsobem, totiž narodit se, a tak se kolem potloukal bez těla asi tak tisíc let a snažil se nějaké získat tím, že vystrnadí původního majitele. Což samozřejmě nefunguje. 

Honza si s ním nepovídal dlouho. Když se dozvěděl vše potřebné, začal probírat se mnou, co dál. Navrhl mi, ať vyzkouším další z jeho nových objevů, rituál přijetí. Což jsem nakonec s odstupem času zhodnotila jako ještě užitečnější věc pro svůj další život než fakt, že můj podnájemník konečně pochopil, kde má svůj opravdový domov. Ale to předbíhám... 

Představa, že existuje alternativa k dlouhým hodinám regresní terapie a procházení zpravidla velmi ošklivých událostí znovu a znovu, která nemusí být ani zdlouhavá, ani nepříjemná, se mi zdála být poněkud neuvěřitelná, přitom je to docela logické: Můžeme totiž své trápení prostě přijmout. Honza mi ukázal, jak na to: Klekli jsme si spolu, říkali Vesmíru, že přijímáme svůj osud a svá trápení, a odevzdali se mu.

Na začátku to byla jenom slova, na konci jsem cítila, že se ve mně neco hlubokého změnilo – nebylo proč trpět, nebylo proč bojovat, vše bylo správně a já žila ve světě, který existoval, a ne ve světě, který bych si přála. Největší zázraky bývají prostinké. 

Židle, ruce, hlas... ta cizí mysl (nechával si od nás říkat jménem Lek) už také nebojovala, nechala si vysvětlit marnost toho, co dělá, podvolila se Honzovi a nechala se odvést domů. Proud hladivého zlatého světla nás polaskal všechny, vítání a otevřené dveře ale patřily jen jemu. Nakonec se ani nerozloučil, ale když procházel, vypadal velmi šťastný. Průchod se zavíral, já se do poslední chvíle koupala v paprscích, zacelovala jím rány z předešlých bojů a radovala se. (Však jednou přijde řada i na mě.) 

Je to už pár měsíců. Ta cizí mysl se už nikdy neobjevila. A navíc (nečekané, ale milé) mě okamžitě a na dlouho přešla úporná bolest v okolí krční páteře, kde jak jsem se dozvěděla, se ten drahoušek v mé auře zabydlel. Samozřejmě zezadu, vepředu bych jej nejspíš objevila sama. 

Díky, Honzo, za to, že jsi se mnou sdílel metodu, která tolik usnadňuje zvládnout všeliké životní zkoušky, od těch duchovních až po ty každodenní. To, co jsi mě naučil, mi pomohlo ještě mockrát a pomáhá dodnes.

Anička, www.anicka.net (září 2007)  

PS.
Vlastně mi přijde moc pěkné, jak se vždycky dlouho s něčím trápím, a pak to rozčísne návštěva u Tebe. (A nemusí jít hned o terapeutické akce, předposledně mi stačilo si popovídat.) Jestli umíš ostatním pomáhat jako mně, tak se přimlouvám, ať Tě to Vesmír nechá dělat na plný úvazek.